yorde vero v novočeštině
Původní text K. J. Jiskry není bohužel v plném znění znám, jak bylo vysvětleno v kapitole v úvodní kapitole, a tak pro vytvoření novočeské podoby díla byl použita jazyková podoba Georga F. Zlámala s redakční úpravou časopisu Obzor (1855). Převedení, s plnou odpovědností možno říci, přebásnění do současného jazyka se chopil Josef Jiskra, který přesto místy zachoval mírně archaický jazyk, který odpovídá důstojnosti tématu, i když Příběh sám byl autorem podán jako travestie, ale s laskavým humorem a nadsázkou. Čtenář se tak může nechat unášet na obou jen zdánlivě protichůdných vlnách, což zajisté umocňuje umělecký prožitek z četby.
Čtenářům touto cestou tedy nabízíme jeden jazykový převod J. Jiskry, ale ve dvou grafických podobách: první odpovídá duchu uspořádání textu zapsaného na disku bez zbytečné diakritiky, rozlišení velkých a malých písmen a sražený do bloku, druhý je pro čtenáře vyňat z knižního vydání v roce 2009.
Pravdivý a konečný příběh o podstatě tohoto světa
na pičátku nebylo nic jen duch boží se majestátně vznášel dřímající spící i jednoho dne jej znenadání zašimrala vnitřní touha dlouho předlouho se však duch boží bránil učinit něco ať to bylo cokoli protože věděl že jednou spuštěný záměr boží se nedá už zastavit šimrající touha tvoření jej pořád poštívala proto ztěžka nadzvihnul své boží oční víčko henže to ho tak unavilo že si další práci nechal na jindy svědící touha byla však neodbytná všudypřítomná a vytrvalá - a hle boží oko se zvolna otevřelo nu což co mi radno děl duch boží i přistoupil konečně k tvůrčímu konání dle obrazu svého ale že musel tvořit z donucení všecek celý rozespalý dílo se mu nějak nedařilo i rozzlobil se a mrsknul tím pryč i stalo se že kudy to proletělo vznikl prostor a čas duch boží to zkoušel znovu a znovu až do úmoru ale dílo se stále nedařilo i zlobil se převelice velmi se zběsilou silou odhazoval své výtvory na všechny strany až to všudy třeskalo neumdlévaje a neustávaje v tom ani na chvíli a doufaje že se dílo konečně podaří tak vznikla víra svatá a jak známo kudy to proletělo zanechalo to stopu a i dnes těžko říct zda to bylo dobré celý prostor byl poset a vyplněn těmi podivnostmi ale nebylo nikoho kdo by se tomu divil i stalo se že duch boží se uprostřed svého díla zastavil oddychl si po vykonané práci unaven zavřel své boží oko k spánku a spokojeně usnul věčně neuspokojené touze tvoření se dílo boží na chvíli zalíbilo avšak v hloubi mysli jí vrtal červ pochybností zda je dílo dobré i pojala naději že jí by se vše lépe podařilo v bláhovém přesvědčení že dílo boží přetvoří a dokončí i začala konat horečnatě a s netrpělivostí sobě vlastní umínila si že dokud nebude po jejím nedá si pokoje hnětla a tvarovala přidávala i ubírala natahovala a krátila zaoblovala nebo narovnávala i sama se podivila co všechno vzniklo jaká všelijaká změť tvarů a chutí všelikých kterážto havěť si nakonec žila vlastním životem neuspořádaným marným aby se v tom sama vyznala každou tu podivnost jménem pojmenovala a tak bezejmenné dostalo jméno na věky věkův a ponese jej až do skonání co nepovedlo se předtím nedalo se ani teď napravit protož kdo se ptá na povahu věcí a chutí bývá zklamán kdo chce tento svět napravit nezdaří se mu to však jisté je že co ještě nebylo to bude tak stane se to já clementus bohemorum jiskra poznání zvaný sepsal tento prastarý pravdivý a konečný příběh o podstatě tohoto světa a rozesílám jej do všech světových stran pod zem i nad ni
Pravdivý a konečný příběh o podstatě tohoto světa
Zpěv první
Na Pičátku nebylo nic, jen Duch boží se majestátně vznášel dřímající, spící. I jednoho dne jej znenadání zašimrala vnitřní Touha. Dlouho, předlouho se však Duch boží bránil učinit něco, ať to bylo Cokoli, protože věděl, že jednou spuštěný Záměr boží se nedá už zastavit. Šimrající Touha Tvoření jej pořád poštívala, proto ztěžka nadzvihnul své Boží oční víčko. Jenže to Ho tak unavilo, že si další práci nechal na jindy. Svědící Touha byla však neodbytná, všudypřítomná a vytrvalá - a hle, Boží oko se zvolna otevřelo. Nu což, co mi radno, děl Duch boží, i přistoupil konečně k Tvůrčímu konání dle obrazu svého. Ale že musel tvořit z donucení, všecek celý rozespalý, Dílo se mu nějak nedařilo. I rozzlobil se a mrsknul Tím pryč. I stalo se, že kudy To proletělo, vznikl Prostor a Čas. Duch boží to zkoušel znovu a znovu až do úmoru, ale Dílo se stále nedařilo, i zlobil se převelice, velmi. Se zběsilou silou odhazoval své výtvory na všechny strany, až To všudy třeskalo, neumdlévaje a neustávaje v tom ani na chvíli a doufaje, že se Dílo konečně podaří. Tak vznikla Víra svatá. A jak známo, kudy To proletělo, zanechalo to Stopu, a i dnes těžko říct, zda To bylo Dobré.
Zpěv druhý
Celý Prostor byl poset a vyplněn Těmi podivnostmi, ale nebylo nikoho, kdo by se Tomu divil. I stalo se, že Duch boží se uprostřed svého Díla zastavil, oddychl si po vykonané práci, unaven zavřel své Boží oko k spánku a spokojeně usnul.
Zpěv třetí
Věčně neuspokojené Touze Tvoření se Dílo boží na chvíli zalíbilo, avšak v hloubi mysli jí vrtal červ pochybností, zda je Dílo dobré. I pojala naději, že jí by se vše lépe podařilo. V bláhovém přesvědčení, že Dílo boží přetvoří a dokončí. I začala konat horečnatě a s netrpělivostí sobě vlastní. Umínila si, že dokud nebude po jejím, nedá si pokoje. Hnětla a tvarovala, přidávala i ubírala, natahovala a krátila, zaoblovala nebo narovnávala. I sama se podivila, co Všechno vzniklo, jaká všelijaká změť tvarů a chutí všelikých, kterážto havěť si nakonec žila vlastním životem, neuspořádaným, marným. Aby se v tom sama vyznala, každou tu podivnost jménem pojmenovala. A tak Bezejmenné dostalo jméno na Věky věkův a ponese jej až do Skonání. Co nepovedlo se předtím, nedalo se ani teď napravit. Protož kdo se ptá na povahu věcí a chutí, bývá zklamán, kdo chce tento svět napravit, nezdaří se mu to. Však jisté je, že co ještě nebylo, to bude, tak stane se. To já, Clementus Bohemorum, Jiskra poznání zvaný, sepsal tento prastarý Pravdivý a konečný příběh o podstatě tohoto světa a rozesílám jej do všech světových stran, pod zem i nad ni.