yorde vero e anieno / pravdivý a konečný příběh

Pravdivý a konečný příběh  byl rodinou po Klementově smrti utajován, protože na první pohled není ze samotného textu zcela jasné, zda je myšlen a psán jako žertovná studentská travestie na základní církevní texty, nebo je míněn vážně.

V každém případě v dobách po Bílé hoře, během třicetileté války a později, tedy v 17. a v 18. století, by tento text byl býval nepřípustný jak pro církev katolickou, tak i pro církve reformní, neboť tak jako tak mohl být chápán jako zesměšnění a znesvěcení svaté víry nebo jako vytváření paralelních heretických textů.

Taková interpretace byla pro držitele textu nebezpečná nebo společensky nepřijatelná, a tak první zmínka o Pravdivém příběhu se objevila poprvé v Acta litteraria Bohemiae et Moraviae Mikuláše Adaukta Voigta (1733 – 1787) a později několikrát až v uvolněnějším 19. století, kdy se Příběh dostává na soupis českých textů a také je zveřejněn.

Zřejmě pro svůj krátký rozsah však naše národní vlastence příliš nezaujal, a přestože jej rodina v roce 1855 poskytla ke zveřejnění tehdy vlivnému buditelskému časopisu Obzor vedeného Václavem Zeleným, do kterého příspíval i J. K. Tyl a K. J. Erben, byl k lítosti rodiny ohlas na zveřejnění Příběhu odbornou i čtenářskou veřejností popravdě mizivý. Snad proto si rodina z redakce časopisu části rukopisů nevyžádala a jejich osud je neznámý, a tak dnešní vydání Příběhu se opírá o článek a vyobrazení v časopise Obzor a ze zbytku rodinných písemností.

V renesanční Praze se za vlády Rudolfa II. sešly vynikající osobnosti tehdejší vědy, ale i mágové, šarlatáni i obyčejní podvodníci, kteří nabízeli dvoru různé služby. Není třeba připomínat známé matematiky, hvězdopravce a astronomy, z našeho hlediska jsou zajímavější alchymisté, sběratelé a obchodníci s kuriozitami, ale také padělatelé tolik žádaných tajemných a neobvyklých předmětů, kromě jiného i literárních. Ví se, a je to i věrohodně zdokumentováno, že v prostředí pražského císařského dvora kolovalo několik rukopisů psaných umělým jazykem, a je lhostejné, jestli byly svými autory psány z přesvědčení jako tajné alchymistické texty, nebo je z různých důvodů pouze napodovaly.

Asi nejznámější z takovýchto kódovaných rukopisů je dnes tzv. Voynichův rukopis, o který císař Rudolf projevil zájem právě pro jeho výjimečné výtvarně fantaskní zpra-cování, stejně jako pro tajemnou historii, která tento rukopis provázela. Tento spis o patrně 272 stranách, z nich dnes dochovaných jen 240, byl napsán na pergamenu někdy mezi lety 1450 – 1520. Rudolf jej získal pravděpodobně za 600 zlatých, ale rukopis později změnil ještě několik majitelů, kteří do jeho tajů nikdy nepronikli, ostatně to se ale nepovedlo dodnes.

Pravdivý a konečný příběh vznikl právě v tomto kulturním ovzduší a můžeme předpokládat, že pražské měšťanstvo se o takovéto informace z „velkého světa“ velmi zajímalo a že podobně přitažlivé bylo i pro pražské univerzitní studenty. Zatímco tzv. Voynichův rukopis nebyl i přes použití moderních dekódovacích metod na počítačích nebyl rozluštěn dodnes, můžeme říci, že text Příběhu se podařilo otevřít celkem úspěšně.

Pravdivý příběh byl už svým autorem převeden do uměle vytvořeného jazyka, který redakce tohoto vydání pracovně nazvala yordština podle prvního slova názvu celého textu Yorde vero e anieno, který v závěru použil sám autor. Tento umělý, ale libozvučný jazyk byl zároveň převeden do písma, které nahrazuje latinku; jednotlivá písmena byla vytvořena systémem teček a některá slova, která se několikrát opakují, byla navíc ztvárněna ideogramem.

Předpokládáme, že Klement Jiskra „diskové knihy“ doprovodil nápovědou v nějakém přirozeném jazyce, neboť jinak by úplně chyběl důležitý převodní článek, a těžko by někdo i při vynikajících jazykovědných znalostech dovedl takovýto čistě umělý jazyk, jakým je yordština, přivést k srozumitelnosti. Bez přiložené nápovědy nebo překladu by se pak stal Příběh pouhým nerozluštitelným podvrhem, což neodpovídá množství úsilí, které muselo být vynaloženo pro vytvoření umělého textu a písma, nehledě na výrobu "diskových knih". Tyto nápovědy údajně zanechal v okrajích disku, z nichž se dal odvodit systém grafémů a malá část slov, což podporuje tezi, že autorovým záměrem nebylo text plně utajit, ale vytvořit jakousi jazykovou hru, důmyslnou hádanku, která mohla být při vynaložení určitého úsilí vyluštěna.

Tomu by odpovídala nápověda autorova jména Clementus Bohemorum a na první pohled zřejmá jazyková hříčka s modifikací příjmení Jiskra – Scientilla, jako složeniny ze slov – scientia, latinsky vědění, v yordštině scientut, znát, vědět, a slova scintilla, jiskra. Jiskra poznání i záblesk vědění a zároveň skryté jméno autorovo z tradičního českého domácího příjmení Jiskra. Podobný posun z českého příjmení Jiskra na polatinštělé Scintilla nebyl v tehdejších Čechách neobvyklý, jak dokazuje osoba moravského rychtáře Jana Scintilly, který byl spolužákem Jana Sarkandera ze studií a který musel být přítomen při jeho mučení právem útrpným, aby podal o procesu svědectví katolické straně.

Zajímavé je, že tečkové písmo i použité ideogramy mají výrazně výtvarnou strukturu, některé ideogramy dávají možnost dvojího výkladu významů. Právě dvojí výklad zapsaných ideogramů se stal základem pro současné výtvarné zpracování původního textu a nakonec i pro jeho následnou parafrázi obrazovou.

Text Příběhu byl vytvořen pravděpodobně v dobové češtině, následně pak převeden do yordštiny a zapsán tečkovým písmem, které autor pro tento účel také stvořil. Podle již zmíněné tradice byl text „zapsán“ na dubový disk tak, že jednotlivé body písmen byly vytvořeny ze zatlučených měděných hřebů, které byly následně i s diskem zbroušeny a vyleštěny. Text postupoval ve spirále od středu nebo v soustředných kružnicích, údajně v šesti stejných vyhotoveních, jak odpovídá i závěrečnému verši Příběhu „...a rozesílám jej do všech světových stran, pod zem i nad ni.“ Proč v době svého vzniku, kdy pro bohatší měšťanstvo byl papír už dostupný, byla použita poměrně pracná, možná nákladná, ale určitě i tehdy kuriózní podoba „diskové knihy“, není známo stejně jako to, jestli bylo skutečně vyrobeno celých šest disků a komu byly určeny.

Vzhledem ke všem těmto a dalším okolnostem a po jejich pečlivém posouzení, můžeme dnes usuzovat, že cílem celého projektu byly spíše kratochvílné účely směřované k přátelům z univerzity nebo ke členům širší rodiny. To by odpovídalo i poznámce „že jakýsi měšťan pražský slova za soudky vína vyměňuje“, jak ve svých pamětech napsal Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (1575 – 1665), který očima vojáka, světoběžníka a svérázného diplomata komentuje svou dobu a zajímavosti, se kterými se na svých cestách Evropou i při dlouhodobých pobytech v Praze setkal.

Nicméně i takovýto účel tuto literární památku nijak nesnižuje, naopak kromě zajímavého osudu a formy zpracování, je zajímavý i Jiskrův umělý jazyk – yordština. I přes možné chyby v přepisování je zřejmé, že celý text je pevně provázán gramatickým, lexikálním i syntaktickým systémem, který vyžadoval nadání a cit pro jazyk, ale i znalost latiny, kulturní nadhled a dávku rozšafného humoru.

Pro větší praktičnost byl Příběh později několikrát přepisován na papír běžným lineárním způsobem zleva doprava v tečkovém písmu i s nápovědou pro překlad písma i jazyka. Z takovýchto zachovaných fragmentů byl pak péčí filologa a učitele městské školy v Lounech Georga F. Zlámala (1769 – 1842), švagra Petra Bartoloměje Jiskry (1758 – 1826), rekonstruován na začátku 19. století text celý.

***

Mgr. Jiří Bureš, člen CBS

Odkazy na literaturu:

Hýzrle z Chodů, Jindřich Michal: Život, v němž se obsahují některé jízdy a tažení, Praha 1614

Voigt, Mikuláš Adaukt:Acta litteraria Bohemiae et Moraviae, neperiodický čas. v letech 1774 – 1783

Zelený, Václav: Obzor: listy pro národopis, dějepis, veřejný život, literaturu a umění, zvláště nynějška a vlasti, vydal Jaroslav Pospíšil  v Praze 1855